Štěňata boxera s labradorem (všechna štěňata již byla darována)
Je to něco přes dva měsíce, kdy naše fenka boxera, Amy, hárala. Jako obvykle vše probíhalo bez velkých potíží až do jednoho osudového víkendového dne (bohužel šlo o dobu, kdy byla právě "v tom nejlepším"). Unaven po probdělé sobotní noci jsem Amy pustil v ranních hodinách ven vyčůrat. Připomenu jen, že bydlíme v novostavbě s poměrně velkým pozemkem, který ale není zatím oplocen. Naštěstí Amy je v tomto ohledu (myslím tím případné utíkání) celkem spolehlivá a drží se poblíž domu. Obvykle takhle po ránu se Amy opravdu pouze vyčůrá a během tří minut je doma - je poněkud zhýčkaná a nerada chodí ven za chladného počasí.
Bohužel ale co se nestalo. Z obvyklých tří minut se toto ranní čůrání protáhlo na celé dvě hodiny. Důvod? Usnul jsem.
Po oněch dvou hodinách jsem se náhle zbudil a hned ve mně trhlo: "Amy je ještě venku!". Vylezl jsem ven a rozhlédl se. Amy nikde. Vzal jsem si boty a šel se po ní podívat. Naštěstí byla na pozemku z druhé strany domu, nicméně naneštěstí nebyla sama. Okolo ní se proháněl zdatný labrador. Amy se nechala celkem ihned odchytit a už to mi mohlo být podivné.
Labrador, teď už víme, že se jmenuje Fído, se ale kolem domu potuloval stále. Na zahradě jsme jej měli celý den, několikrát jsme obešli vesnici zda někomu nepatří a stále nic. Bohužel neměl známku, tak jsme se nakonec rozhodli pro přivolání policejní hlídky, která Fída odchytla.
V pondělí byl klid. V úterý ráno se Fído opět objevil před našimi dveřmi. Znamenalo to tedy jediné - policii se podařilo najít majitele. Přes policii jsme majitele kontaktovali a ten si Fída vyzvedl a slíbil, že podnikne takové kroky, aby již Fído neutekl. A jak se zdá, zatím se mu to daří.
Naivně jsme se tedy domnívali, že ono mé zaspání má za následek pouze špinavé prádlo a zničený zahradní věšák (v úterý ráno asi neměl Fído nic lepšího na práci než poskakovat po schnoucím oblečení). Další neděli na to mi volá máma (to jsem byl zrovna kdesi v Plzni), že Amy má hnisavý výtok a že bych měl jet hned k veterináři. Ono se to snadno řekne a proto jsem jel k veterináři až v pondělí.
Na veterinární klinice se zjistilo, že má Amy zánět dělohy a už bylo pomalu rozhodnuto, že půjde na operaci spojenou s odebráním dělohy (tedy kastrací). Na poslední chvíli jsem si to ale rozmyslel s tím, že bych do budoucna (za dva tři roky) rád ještě "nějaká ta štěnátka". Jaká ironie. Dostala tedy antibiotika a po týdnu se naštěstí zcela vyléčila.
Po době si všichni kolem začali všímat, že Amy je "nějaká tlusčí". Ze začátku jsem tomu nevěnoval pozornost, ale po dalších dnech jsem si této změny všiml rovněž. A to už mi to bylo sakra divné.
Byl jsem ale naivní podruhé. Jsem v tomto oboru neznalý a po přečtení několika článků na internetu jsem došel k závěru, že by se mohlo jednat o falešnou březost. Po několikadenním naléhání rodičů jsem vzal Amy opět k veterináři, který konstatoval jediné. "Je březí." Na otázku "Kolik štěňátek to bude" lékař odpověděl neurčitě. "Hodně. Nejméně šest.". V tu cvhíli mě málem odvezli.
S touto informací jsem se vrátil domů a hned se začalo spekulovat, co s tolika "zmutovanými" štěňaty. Padly také názory "utopíme je", "necháme je utratit na veterině" atd... V tu chvíli to byl celkem nečekaný zásah do rozpočtu a tak člověka napadaly všelijaké myšlenky. Nakonec jsem se rozhodl a doma jsem všechny přesvědčil, že si prcky necháme a pokusíme se je udat.
Problém s porodem byl, že jsme si nikdo přesně nepamatoval, kdy ke spojení došlo. Pár dní před porodem začala mít Amy příznaky, které mě usvědčily, že to bude již brzy. Ve čtvrtek 29. května už byly tyto příznaky takové, že jsem se rozhodl zůstat z práce doma. A celkem zbytečně, protože k porodu prvního štěněte došlo až v pátek ve třičtvrtě na dvě v noci. V tu chvíli jsem opět spal, nikoliv však dost tvrdě na to, aby mě Amy nezbudila. Resp. zbudilo mě spíš to štěňátko. Když jsem zvedl hlavu a podíval se na Amy, viděl jsem jak chodí v pelíšku kolem dokola a štěně ji visí z dělohy za pupeční šňůru. Kňouralo. Amy si s ním očividně nevěděla rady, takže jsem celkem pohotově přistoupil a plodový vak jsem vytáhl. Snažil jsem se přetrhnout pupeční šňůru prsty jak jsem se dočetl v různých příručkách, ale nešlo to. Rozhodl jsem se tedy pro nůž, ačkoliv to nebylo doporučováno.
První tedy bylo za námi. Máma, kterou jsem mezitím přivolal, aby mi asistovala, konstatovala jediné. "Ono je to černé!" Skutečně, trošku nás to zaskočilo, protože Amy je zlato-bílá a Fído je bílý. V té době jsem ještě volal veterináři, někde v Praze na nonstop veterinární klinice, abych se poradil a nic nezanedbal. Ten mi pověděl, že doba porodu dalšího štěňěte může být až za šest hodin.
Čekání bylo dlouhé. Tak dlouhé, že jsem opět usnul. Druhé štěně přišlo na svět až v 6:45, což už jsem byl značně nervozní. Tentokrát si ale Amy poradila sama a nemusel jsem do porodu vůbec zasahovat.
Když byla jedenáctá hodina na spadnutí, na světě byli zatím jen dvě štěňátka. Rozhodli jsme se s mámou, že ji raději odvezeme k veterináři. Měl jsem trochu obavy, aby mi nezačala rodit v autě, ale nakonec se tak nestalo.
U veterináře jsme zjistili, že jedno štěně se "zašprajclo". Veterinář Amy napíchl na kapačku, která ji měla pomoci vyvolat stahy. Nestalo se tak a proto bylo potřeba podstoupit cisařský řez. Amy byla uspána - chudinka byla tuhá během chvilky. S mamčou jsme se pro ni vrátili po dvou a půl hodinách. Měli jsme prý štěstí. Přijít o pár hodin déle, mohli jsme o Amy přijít! Císařákem přišla na svět další čtyři živá štěňátka, dvě byla mrtvá.
Domů jsme si tedy vezli Amy se šesti mrňaty. Úžasnými mrňaty. Čtyři z nich černá, dvě žíhaná. Od tatínkova majitele jsme dostali informaci, že Fídova matka byla černá. Oddychli jsme si. Jedno černé a jedno žíhané štěně jsou pejskové, ostatní jsou fenečky.
Asi si dovedete představit to veselo, které teď doma máme. Všichni jsme z nich doslova "podělaní". Śtěňátka jsou zatím ještě slepá a hluchá, nicméně teď po týdnu už jsou docela živá. Alespoň pokud jde o krmení, to by se vždy utloukla. A co teprve až začnou koukat, slyšet, štěkat a běhat... :)
Závěrem bych chtěl říci, že všechna štěňátka jsou již v tuto chvíli u svých nových páníčků. Všem samozřejmě děkuji a přeji mnoho radosti se svými novými mazlíčky.
PS: Neodolali jsme a jednu fenečku, Barču, jsme si také nechali. Jen mezi námi, je to "hroznej gaučák" - celá maminka :)
